Misha

Když mi byli tři, bratr se na mě podíval a řekl: „Kdy už budeš k něčemu dobrý a začneš dělat něco užitečného?“ Má odpověď byla v tom smyslu, že moje ručičky nikdy nebudou pracovat, já budu hrát na housličky jako ten pán v televizi (právě běžel koncert Josefa Suka). Paní učitelka v ZUŠ mi však vysvětlila, že co je větší, to je lepší, a cello, to je ze všeho nej, má i houslové polohy i basové polohy a barevně se mu nic nevyrovná. No jako typické malé dítě jsem  skočil na špek, tatínka málem trefil šlak (už dokonce připravoval pro housličky poličku) a ručičky musely přece jen moc pracovat, abych pochopil, že měla pravdu. Od té doby, co jsem zakotvil ve filharmonii v Brně, se mi splnil sen být součástí velkého celku, který funguje jako hodinky. Každá malá část se neobejde bez druhé a výsledek se nedá popsat, ten se musí zažít. Je to zkrátka něco víc než jen slova. A komorní hudba? Tam dostávám mnohem více tvůrčí svobody a díky skvělé partě lidí okolo se můžeme vzájemně ovlivňovat a získat na hudbu a její nuance nový pohled a tříbit hudební vkus (bez toho bych jinak umělecky umřel hlady). Když má k tomu člověk navíc otevřenou mysl a vřelé srdce, je to radost a vášeň, která se snoubí s krásou.

 

Bětka

„Hudební nadání jsem zdědila po rodičích a už od dětství hudba doprovázela každý můj životní krůček. Začínala jsem u houslí a zpěvu a v deseti letech jsem k tomu začala hrát ještě na violoncello. Vzpomínám na to, jak mě mamka vzala na koncert Mé vlasti B. Smetany a já seděla v první řadě hned u cellové skupiny. To byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodla jen pro violoncello, ve kterém jsem pak pokračovala studiem brněnské konzervatoře a následně pak bakalářského a magisterského studia na Janáčkově akademii múzických umění. Violoncello má krásnou barvu tónu a spojení několika violoncell vytváří nádherné barevné linie.“

 

Martina

„Na cello hraju od dětství, kdy jsem přešla ze hry na zobcovou flétnu (na kterou jsem jako správný prvňáček začínala), abych doplnila řady našeho žákovského komorního orchestru na ZUŠ Šumperk. No, a pak už jsem u toho zůstala. A protože jsem s hraním nemohla a nechtěla přestat, pokračovala jsem studiem na konzervatoři v Kroměříži. Vždycky mě zajímala hlavně komorní hra a orchestr. Baví mě spolupracovat s ostatními a něco společně vytvářet. Kromě hudby se zajímám o yogu a nově se učím španělštinu. Taky mě moc baví cestovat.“

 

Ruda

„Od dětství jsem prožíval hudbu velmi intenzivně a aktivně jako zpěváček v dětském sboru při SFB. Následně jsem se zamiloval do violoncella při jednom ze společných koncertů sboru se členy Filharmonie Brno a od té doby se intenzivně věnuji hře na violoncello nejen jako člen orchestru, ale také jako sólista, a zejména jako hráč v různých komorních souborech. Věnuji se i výuce hry na violoncello, která mi umožňuje znovu objevovat tajemství a krásu hry na violoncello.”

 

 

soli_obrazek_onas_dole2